Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední Watch Dogs pro mě byli mírným zklamáním, příběhovému DLC jsem přesto dal šanci a nelituji toho. Vrátit se do ulic futuristického Londýna v době, kdy jsou ve volném cestování stále nemalé zádrhele, bylo osvěžující. O to větší paráda to byla v tom, že se nevracíte jako anonymní postava z hackerské organizace, ale jako postava, kterou znáte z předchozích dílů. Ubisoft vyslyšel nářky fanoušků série nad jednou z největším slabin Watch Dogs: Legion. Tou byla absence silných charakterů. Odvážná herní mechanika, kdy jste si mohli do týmu naverbovat jakéhokoliv obyvatele města, měla nepříznivý vedlejší efekt. V anonymní skupině se rozplynuly charaktery. Zůstaly jen schopnosti a to bylo trochu málo, abyste si jakoukoliv z postav oblíbili nebo si k ní dokonce našli nějaký vztah.
Náhrada v DLC patří do zlatého fondu. Hlavní postavou je Aiden Pearce, za kterého jste hráli v prvním díle. Od té doby zestárnul, nabral zkušenosti a lehce zakysl. Jeho životní styl si vybral daň. I přes to cestuje do Londýna, kde žije jeho synovec. A hned v prvních minutách hry se začíná roztáčet příběh, do kterého velmi rychle promluví další kultovní postava Watch Dogs. Wrench je bez nadsázky nejvýraznější postavou celé série. Crustpunkový podivín, který téměř nikdy nesundá masku, se zálibou v hackování, elektrotechnice a výbušninách.
Děj je zasazen těsně za intro původní hry, kdy proběhl teroristický útok zvaný „Zero Day“, ale ještě se nestačila zformovat nová buňka hackerské organizace DedSec. Potkáváte tak postavy z původní hry, ale ty povětšinou netvoří hlavní dějovou linku. Ta se točí kolem dvou technologických organizací a snahy napřímo ovládat bojové roboty lidskou myslí. Ačkoliv příběh není nic špičkového, pro účely hry mi úplně dostačoval.
Oproti hlavní hře je největší změna v hlavních charakterech. Wrench má svůj nenapodobitelný smysl pro humor, Aiden svoji jízlivost. Oba hrdinové prochází vývojem a hlavně pak Aiden řeší celkem zásadní skvrny ze své minulosti. Právě to povyšuje prosté DLC nad hlavní hru. Obě velmi nesourodé figury tu skvěle fungují a vzájemně se doplňují.
Bohužel zůstalo i vše, co sráželo hlavní hru směrem k průměru. Podivný jízdní model aut a nepříliš velká nápaditost v misích. Většinou jde o to s někým si promluvit, někam se dostat a tam hacknout server nebo ukrást data. Většina herních mechanik zůstává stejná. Prostřednictvím vedlejších misí si můžete odemykat speciální schopnosti. Tady mám opět pocit promrhaného potenciálu. Se všemi těmi drony a technologickými hračkami šlo vymyslet mnohem nápaditější mise. Bohužel se nezměnila ani UI nepřátel, kteří se chovají stále stejně tupě.
Hlavně pro fanoušky série, kteří hráli oba dva první díly, ale bude mít DLC neopakovatelné kouzlo. V tomto ohledu vytáhl Ubisoft své největší trumfy a mě Bloodlines chytnul více než původní hra. Skvělá je i hrací doba, která se na střední obtížnost bude pohybovat nad deseti hodinami. Londýn je stále skvělou kulisou a "ray tracing" si tu užijete fakt naplno. Musím konstatovat, že od dob Zaklínače 3 tu asi nebylo tak důstojné DLC. Byť originální hra má do krále RPG přeci jen dost daleko.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.